čtvrtek 9. srpna 2012
středa 18. července 2012
Vlčkovice 2012
úterý 10. července 2012
Klub Mandl Nové Město nad Metují 2012
Další galerie z placek vyrobených na workshopech, se kterými brázdím letní festivaly. Zde ukázky kreativity lidí z Nového Města nad Metují Lik na FB zde
čtvrtek 10. května 2012
VETŘELEC JAKO MANIFEST FEMINISMU A FATÁLNÍ ODMÍTNUTÍ PENISU
Barevný sen šedesátých let se pomalu roztéká. Růžové lenonky praskají pod tíhou psychedelik a kolize drogového snu se skutečností avšak snílci stále hledají nové místo mimo tuto realitu, kam by mohli unikat a kam by mohli projektovat své zvrácené (čti antinaturální) představy. Zpod napřažených rukou probouzejícího se ženství na nás vykukuje neholené podpaží frustrovaných aktivistek. Specificky pokřivenou optiku předchozích let se snaží nahradit nový řád ženství, bouřící se proti obrazu ženy jako objektu mužské touhy. Ohraná písnička, kterou jsme z rádia Nerd slyšeli již nesčetněkrát. Co možná zůstalo v postmoderním balastu skryto pod haldou mediálních obrazů a odkazů je, že dominantním věrozvěstem této ideje, byl paradoxně muž, a implantoval ji do daleko více hlav, než zástupy rozzuřených feministek. Tím mužem byl Ridley Scott a jeho postmoderní epopej ALIEN, která nejenže definovala nový způsob filmového vyprávění, ale v podstatě i nastávající éru rozporu pohlaví.
Ponechme nyní stranou nesporná vítězství a kvality filmu na poli kinematografickém. To ponechám fetišistickým cinefilům. Pohlédněme na film jako na symbol. Co se nám snaží říci jeho ikonografie na nevědomé rovině? Co se skrývá za polystyrenovými kulisami vesmírné lodi? Pro diváka nejpřekvapivějším (a také nejjednoznačnějším) momentem filmu je, že souboj s vetřelcem nevyhrává racionálně uvažující samec uzpůsobený k boji, nýbrž samice, využívající k přežití namísto hrubé síly své instinkty a pudy. Zavrtejme se však ještě hlouběji do střev mýtu, tak jak to nakonec on činil nám. Co je jediným smyslem konání vetřelce na kosmické lodi a ve vesmíru vůbec? Rozmnožit se! A jak to činí? Přisátím se na jeden z tělesných otvorů potencionálního hostitele. Orální a vaginální vstup je lehce zaměnitelný a pro kovaného intrudera je prakticky jedno kam svou chloubu strká. Ještě stále se nepoznáváte, muži vetřelci, muži zabijáci? Pojďme tedy ještě hloubš. Poté co, za nejasných biologických podmínek, přenese své geny, (a je mu prakticky jedno je-li to muž či žena, a tato logika zároveň otevírá náruč a předpovídá genderovou svobodu a sexuální různorodost let osmdesátých a zároveň hrůzu z trestu za toto lehkovážné počínání v podobě AIDS) je objekt/oběť vystaven nechtěnému bujení buněk a po uplynutí inkubační doby chce nově vzniklé individuum ven. (Aneb jak z přirozeného přírodního principu vykouzlit všeobjímající hrůzu z bolesti porodu.) A teprve teď se ukazuje vetřelec/muž v celé své kráse. Jeho plíživé pohyby a iracionální hlad. Jeho kuželovitá, slizem pokrytá hlava jako metafora penisu a Sigourney Weaverová, zhnuseně se odvracejíce od tohoto principu se rozhoduje nebýt jeho obětí, ba naopak proměnit lovce v oběť. V této souvislosti samozřejmě vyvstávají i otázky vedoucí z fikce mýtu do skutečného světa jeho tvůrců. Měl H.R. Giger nějaké trable s velikostí svého penisu, když vetřelce na/vrhnul jako přerostlé přirození? Přišel Dan O´Bannon (autor předlohy) na svět císařským řezem, když i Vetřelec odmítá ke vstupu na tento svět použít tělesného otvoru? Co je však jasné, je vzdouvající se síla ženství a její fatální odmítnutí penisu. Touto svou vzpourou ovšem žena zároveň odmítá i své přirozené místo v koloběhu života. Odmítá dále hrát v tomto prapodivném filmu zvaném život svou roli, opouští jeviště, nenechávaje po sobě dublérku, která by ji zastoupila v intimních scénách. Za tuto myšlenku by mě mohla samozřejmě napadnout banda militantních feministek v kanadách a se zbytnělými rysy, ovšem tím by jen potvrdila mou teorii. Tím, že žena odmítla opačné pohlaví, odmítla zákonitě i pohlaví své. A není-li pohlaví, není ani rozdílu mezi nimi a vše je stejné. Ovšem není to tak jednostranné. I muži opustili svá tradiční místa, své střílny, cesty bez návratu a zákopy plné hnijících spolubojovníků. Obě pohlaví zvedla ruce v poddajném aktu, akorát pod ženskými podpaždími se chvějí chomáčky osvobozujících chloupků, kdežto mužská podpaží, hrudníky (a nedej bože zadky) jsou obsesivně vyholeny. V tomto znamení se nesly bouřlivé dekády před koncem milénia. V novém století se var a kvas rozporu pohlaví uklidnil a my se zase smířlivě vracíme na své pozice k tušeným dávným harmoniím. Pro ženu bude návrat k roli strážkyně krbu vcelku jednoduchým a navíc úlevným momentem. Ovšem návrat muže na bojové pozice? Toť otazník a zároveň vykřičník varovně visícím nad uměle klidnými vodami evropského humanismu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)