středa 17. června 2009

Draci proti srnkám

Tak už to zas útočí. Buší to na dveře zevnitř mý hlavy. Začíná to samozřejmě už dávno předtim než v pátek, sedám do svýho ZetIxe a mířim na Bene. Tenhle víkend jako logický vyústění předchozích kroků a předchozí kroky jako by směřovaly jen sem. Už pár tejdnů předtim se roztáčej kola který nás tenhle víkend semelou a nenechaj nás vydechnout až do konce abychom se nakonec vynořili k nádechu. Sou to placky, naprosto úchvatný placky made by Miguel který se sunou do výroby, jakožto plakát na obě akce. Roztomilej gumák s prostřelenou hlavou ze kterýho teče čalamáda a separovaný srnky o čtyřech nohách a čtyřech barvách. Moje stórka ač by mohla začít mnohem dřív a ač se zdá bez začátku a konce startuje tak čtrnáct dní nazpátek kdy si nechávám seřídit basu ve Vršovicích a ve středu si pro ni běžim, krásný nový snímače seřízenej krk, což ocenim pozděi. Táhnu tu rakev z minulýho století odtamtud až na Žižkov, zrovna hic a slnko pere a já uf, uf, uf krz Jiřího z Poděbrad tradá tradá dom a pak snad nějaký piva nebo co, ale jak řikám moh bych začít dávno dávno a i tam by se furt něco dělo. Den předem pak, to byl čtvrtek, se vracim ze zkoušky a na Benzině zišťuju že mý levý zadní kolo je jaksi podivně vyfouklý, řikám si oka, oka, oka Georg.E, žádnou paniku, dofouknu a na Smíchově koukám že kolo neuniklo tak zas tramkou dom, ráno se kolo tváří dost nafoukaně tak si řikám prostě mu trochu ušla duše. Pouštim z hlavy, ráno komp, komp, komp, www, http, domény virtuální, zírat čučet, tvrdnout, tuhnout, kamenět a krnět, půl metru k mýmu krystalickýmu monitóru a pár metrů nahoru ven, žijeme přeci jen jednou, odpo pak do auta, kolo furt v poho, tak na výpadovku a prodírat se páteční touhou po přírodě koncentrovanou v jedný asfaltový tepně, dejchat vedlejší produkty těchhle tužeb a vůbec se ničit uvnitř svý hlavy tim, kym že sem se to stal a co že to zas dělám. Jenže to už sem v Bene a zkušebna a nakládání a přenášení a vynášení prostě invaze barbarů. A má to smysl? Má to smysl vytvářet iluze když se svět válí ve vlastních odpadcích a kolaps nablízku? Má to smysl? Není to dekadence, nejsou to klapky? Nejsou to špunty a vůbec, je ještě legrační producírovat se ve vlastních maskách a smát se tomu? Jasně že ne, jasně že mi zas Jiříkovo Vidění pár hodin před koncertem oznámí že si puičujou moje bicí, ale já si zas puičuju Kraus.Sick.Owo basovej aparát tudíž lekce rychlej obratů a následuje lekce zvukařiny, protože je večer a lidi se chtěj bavit nebo co a tak SM Lomoz a po nich Jiříkovo Vidění, jejichž obal teď konstantně řešim, testem procházim celkem obstojně, všechen ten sound posílám do odposlechů a i ven a efekty na zpěvy, není to samosebou profi-sound ale mačkám z něj to nej. Krz celej koncert Jiříkova Vidění do mě local boy Marek hučí jak sem tupey, jax sem se neposlouchal že sem od nich odešel, že hudba je jako bys byl doma a tak ale co mu mám řikat, že se nechci vízt na ocase legendy, ale stvořit vlastní. A to sou OHMU. Předvádíme vyrovnanej výkon po všem tom. Krausíkůw aparát dělá hodně a já si uvědomuju že Genz-Benz mi nestačí, že je třeba jít dál a hledat svui sound, svui výraz a svý místo v tomhle světě. Ale to už zas posmrkávám u svýho náhrobku, tudíž aparáty zůstávai v břiše draka a tak do sebe cpu ještě nějaký to alko a pak krz město od jedný strany chodníku k druhý pěkně po značkách až k zjištění že Drak spolknul i Miguelowo paměť a s ní klíče od cely kde se bydlí. Tudíž ME9/Rash a jejich kočičí domov, polívka, kočičí varování a escape do snu hned teď.
Ráno se budim pozdě, kočka k nám byla milosrdná. Nějakej ten sen o vojácích a smrti a pak už že bych měl fungovat tak s Andrejkou Rejkou mizíme do města na míchaný vajíčka. Potkáváme sqadry místních basketbalistů, tudíž gympl a spousty postmoderních týmů jako „Svobodné matky“ „Potřebuju Prachy“ „Invalidé“ nebo „Pražský hovada“ nebo co to. Z repro se valí hip-hop a všichni sou yo-yo-cool kámo, fakt vostrý. Ale to už se otvíraj dračí brány tak sedám do svýho věrnýho oře a jedu odtamtud dolovat to co sem tam včera nechal (leč je to čistě materiální věc, na emocionální bázi to nefunguje). Čekáme čekáme na klíče, nepochopitelný jak je všechno závislý na všem a všichni na všem ale to už nějakej blanickej rytíř se probudil z kocovinovýho spánku a že prej až nám bude nejhůř tak přijde a odemkne. Je tu a my lezeme dovnitř získat zpět co nám patří. Krákošův deštník a tak. Jir.K mě vysměje že ty bicí nesmíchám (což tedy pár dnů později do toho čumim a netušim, ale tim se prokoušu to žádnej strach) no a pak už Jiříkovo Vidění míří do Žatce a ještě mezitim za Lábusem předat mu Master novýho alba který tedy vychází u Guerilla Records, tudíž bicí co sem včera pučil si zas odtáhnu, ale to je jasný M.O. je v klidu ten to zkousne, nechme to na něm. Chvilku skřípot a pár vnitřních orgánů do sebe ukládá nějaký ty podvědomý věci, ale pak už do zkušebny věci tam, některý zas ven a pak zas čekat čekat čekat než se Miguel zbalí až se dočkávám a ještě pak cestou na Kadeřábek pár sarkastickejch poznámeq od jeho ženušky cože to zas nechal na poslední chvíli. Jakoby byl chlebem a Martina solí, tudíž zatlačim nostalgii a tvářim se neochvějně. To už si všímám že kolo zase uchází tudíž Mig telefon kamsi a vykládáme aparáty a už pak kousek od samoty chlápek, dílna, vytahuje my z duše zahnutej trn tak spekulujeme nad černou magií, moje duše se mění a odjíždim zas připravenej na mý Don Quijotský cesty. Mlýnům zdar. Zpátky a kola se pomalu roztáčí, instalovat galerii fotek a přehlídku naušnic, předat placky, naprosto úchvatný placky abych to zdůraznil, a nevyhrát nic v tombole a pak se potácet mezi psama a dětma, mezi štěstím a nekonečnem a neustále nebejt rozhodlej. Štěpán rve do děcek filmy z promítačky, krteček coby zástupná ikona na ploše českého kutilství. Taky padlý plastový panenky který můžete jako jedinej výsek ze skutečnosti vidět na fotce. Doráží mistr B.J., robot M242, ME9 s Rashem pěšky a Pléša s ženuškou a tak to všechno po očku pozoruju, jak jednonohej zvukař se svou fordkou dojíždí na dvůr a osaměle přenáší aparáty. První band hraje covery což je trochu krok stranou atmosféry, což ještě dokazuje asi hodinovej výpadek proudu, kterej není ten večer poslední. Mezitim tedy stihnu dva buřtíky ale sou nějaký TESCO nebo co protože je mi po nich vůbec není OKa. Přepojit pár drátků a můžeme začít a rovnou pokračovat. Po setmění přijíždí dodávka plná DubInDaTrip, frontman Baldrik (výraz zpěvák mi na něj jaksi nejde aplikovat, nohlsed Černý zmije) je mimo a v klidu. Česká mutace raggae ska. Dechy a ženskej element kterej to všechno tak nějak transponuje a odráží ven a zpátky. Je to veselé a optimistické což se o nás říct nedá. OHMU bez křídel v prachu. Genz-Benz prostě nehraje jak chci není tam ta atmosféra ale sou tam silný momenty, který nás vedou ke konci kterej je tu a konec a zvukař zas balí co rozbalil, stejně jako my a tak zas začínám popíjet a nejenže nejsem dobrý člověk ale ještě pomáhám zlu a tak mimoděk, ze svý zoufalý fyzičky lezu na zábradlí ve stodole a robot chce vejš tak leze na štafle tak si zas dokazuju že sem lepší, hnus hnus, přebíhám po zábradlí na druhej konec a vylákávám robota k osudovýmu skoku protože se zamotává do prodlužky visící ze stropu, strhává vedení, na pár sekund tma a ticho a pak světlo a on leží na zemi. A to mi před chvílí vypráví jak na zcela nepochopitelných místech potkává jednu holku která tam je dneska taky a po pádu mu masíruje nohu. „no tak si kuwa vzpomeň, co ti to připomíná!“ On je nerozbit, jen zmaten, nesmrtelnej po litrech alkoholu. Epika okamžiku mě na chvíli zas sentimentálně obejme ale zas to odhánim a Mig jamuje s Korgem tak do toho hraju na rozladěný piano. To už je ale ráno, všichni spí, někdo přelez plot kvůli tomu a je zbytečný cokoliv, jakkoliv dál prodlužovat. Svítá a mi procházíme polem na statek Němečků. Ráno ještě konverzace s mamkou Hankou, hanba hanba, kouříme Ego Light přemýšlíme o houbách a vůbec jak sme na houby a potom koma.
Ráno je ráno ale už vlastně odpoledne. Budíme se do klidovýho režimu, gulášek, sekám dříví obracim seno a kontrast mezi městem a vesnicí mi trhá obvody. Legenda o věčnym návratu, zpět skrz Jírovice kde Rejky sestřenice a dvě děcka tak blbnu s nima protože za pár hodin už to bude pryč, ale stejně sem cizí cizí cizí tomu všemu a těm všem. Ve zkušebně se ještě potkáváme s Miguelem a pak lehká večeře pod hřbitovem, průlez do židovský části, legendární bílý ruce který nedaj spát leckterýmu maturantovi. Kolik holek asi podlehlo tomuhle mýtu. Cestou zpátky se najednou vynořuje Wolfík, že prej si koupil bicí, starý amátky za litr, a v létě mizí do Španěl, tudíž chce to taky pryč a zmizet jak Kafka na pobřeží, epiku, poezii, vytrhnout ten drát ze zátylku tu metaforu pupeční šňůry. Autem po dálnici kterou už sem jel snad tisíckrát do míst kterejm bych měl řikat domov. Cestou skáču z času do času, slzy na krajíčku a směju se šílenym smíchem, odevzdaně životu do očí, pokud nějaký má, pokud už tu nejsou jenom ruce, ruce ruce, tyčící se k nebi a slyšim Kraus.Sicka jak říká „to nesmícháš!“ a celý mý tělo křičí „Touho, kde si?“ tudíž dneska žádnej happy end dneska usnout únavou to jak sem hltal skutečnost až sem se jí přejed. Jak je to separovaný 5+2 a jak zas v pondělí zapadnu do chladu podzemí. Ale lítost je smrt řikaj roboti. Tudíž nalézt sílu, sílu k tvorbě. Jediná cesta ven. Hledat, hledat, žíznit a hladovět. Konstantně střídmost, ale takhle bych tu v kruhu moh´ hledat pointu donekonečna. Opouštim židli, a mizim. Udělejte to samý. Press Escape to finish the operation.