MIMOOMIM

Akka manifest blogu. Programově o něm nikomu nic neřeknu. Utopim ho v množství informací a okolních blogů a sajtů který maj taky obsah a chtěj něco říct. Malá plechová bouda uprostřed velkoměstskejch gigantů se sebevědomim až do mraků. Programově mimo. A i kdybych z toho "mimo" udělal normu tak stejně budu mimo.

VĚŽ

Tak nevim. V jakymsi amokovym impulsu sem se proklikal krz bariéry hesel a údajů až sem a mám Blog. Odpadkovej koš na mý traumata. Včera sme se já a muj spolubydlící architekt Zdeně.KK poflakovali noční Prahou s jednim konkrétnim účelem a to zdolat věž Husitskýho sboru za Vinohradskou vodárnou blízko Jiřího z Poděbrad. Od 22.00 sme posedávaly v různejch hospodách. Já popíjel nealko a Z.KK pifka a tam někde v jakymsi verbálně nezachytitelnym momentu, někde mezi čtvrtou a pátou hvězdičkou, někde mezi mym lamentem na mojí současnou otrockou situaci, ve který sem samo sebou jen kvůli sobě a nikomu jinýmu, muj systémově loajální modus hodnýho kluka kterýho už štve žít jen v sobě a brečet někde na webu, tak tam někde mi Z.KK povídá abych se snažil z toho těžit, abych udělal z mínusu plus. A to už byl moment ve kterym se před náma zjevila VĚŽ. Nebyla utopená mezi barákama ale čouhala do prostoru s kalichem nahoře a za ní se na nočnim nebi povalovaly mraky osvětlený zespoda ČEZem kterej pumpuje energii do pražskejch domácností a veřejnejch prostor a dělá ze světla znečištění. Takže založení blogu osvětleno a my se v krátký vteřině ocitáme ze známejch prochozenejch ulic na lešení, chytáme se prvních žebříků a tyčí. Jinej svět, jaksi výš, nad všim, s jinejma zákonama. Do výšky posledních budov to de, ale nad nima už je jen prázdno a tvojí existenci držej nějaký tyčky a prkna. Na vrcholu pak je to zmatený a žádná změna. Všechno je jak bylo. Jen Prágl svítí do noci. Pod náma jezděj policejní auta a lidi venčej psi nebo se potácej z hospod a to je možná nejvíc, že v tu chvíli seš neviditelnej, neviditelnej pro svět, uprostřed lesa, kde seš jenom ty a neuvěřitelná ohromnost světa pod tebou a nebe nad tebou. A ty seš mezi. Bod na přímce.
A pak už jen dolu, jakože to končí. Medovina a slivovice v EXITu a domu domu spát abysme zítra zvládli ten kopec generovaný reality která se na nás valí z obchodů a tramvají a billboardů a přechodů a monitorů. Žádný místo pro chyby, žádný místo pro iraciálno. Chorobná dokonalost. Nabalzamovaná mumie v sarkofágu. Ale ono vlastně už je ZÍTRA stejně jako bylo včera.